81 let od osvobození Brna: památka, která zavazuje

Letos si připomínáme 81. výročí osvobození Brna vojáky Rudé armády. Je to okamžik, který by neměl zapadnout v proudu každodenních zpráv ani v dnešních politických sporech. Osvobození našeho města na konci druhé světové války nebylo samozřejmostí – bylo vykoupeno obrovským utrpením a životy tisíců vojáků i civilistů. Právě těmto osvoboditelům vděčíme za to nejzákladnější: za naše životy a možnost žít ve svobodné zemi.

Je důležité říct jasně: nelze srovnávat tehdejší dobu s tím, co přišlo později. V roce 1945 šlo o osvobození od nacistické okupace – o konec režimu, který systematicky ničil národy a lidské životy. Vojáci Rudé armády byli v té chvíli osvoboditelé, kteří přinesli konec války i naději. Ano, následná desetiletí socialismu přinesla vlastní problémy, křivdy a omezení svobody. Ale směšovat tyto dvě historické etapy dohromady znamená zamlžovat realitu a ztrácet schopnost rozlišovat mezi osvobozením a pozdější politickou zkušeností.

Vzpomínám přitom na svoji babičku a dědu. Vyprávěli mi, co zažili v lágru, o strachu, ponížení i každodenním boji o přežití. A zároveň o obrovské úlevě a radosti, kterou pocítili ve chvíli, kdy přišlo osvobození. Pro ně to nebyla kapitola z učebnice dějepisu, ale skutečný zlom mezi životem a smrtí. O to silnější pak bylo jejich pozdější zklamání, když sledovali, jak se společnost postupně dostává pod vliv propagandy komunistického režimu, který přinesl nové formy nesvobody a manipulace.

Památka padlých si zaslouží úctu, ne relativizaci. A právě proto považuji za naprosto nepřijatelné, aby se v Brně konal sjezd sudetských Němců. Vnímám to nejen jako urážku padlých rudoarmějců, ale také jako neúctu vůči našim dědům a babičkám, kteří prožili druhou světovou válku na vlastní kůži. Jejich zkušenost bychom neměli zlehčovat ani přehlížet.

Brno má svou historii a svou paměť. Není to jen město moderní kultury a inovací, ale i místo, kde se odehrály zásadní momenty našich dějin. Pořádat zde akce, které mohou být vnímány jako necitlivé vůči této paměti, považuji za krok špatným směrem.

Tento postoj vyjadřuji nejen jako občan České republiky a obyvatel Brna, ale také jako kandidát na prezidenta České republiky. Jsem přesvědčen, že respekt k historii a k obětem minulosti není slabostí, ale základem zdravé a sebevědomé společnosti.

Zároveň chci na závěr jasně vyjádřit svůj zásadní odpor k činům Komunistické strany Československa v období, které následovalo po válce. Represe, perzekuce a potlačování svobody jsou temnou kapitolou našich dějin, na kterou nesmíme zapomínat. Pokud bych se stal prezidentem České republiky, usiloval bych o to, aby všechny odnože této někdejší komunistické struktury byly ústavně zakázány. Vnímám je jako bobtnající zlo a potenciální nebezpečí pro svobodnou společnost.

Pamatujme si, kdo nás osvobodil. Pamatujme si, čím jsme prošli. A jednejme tak, abychom si sami před sebou mohli říct, že jsme na tuto historii nezapomněli.