Když stát odmítá uznat lásku: proč mě děsí návrhy ze Slovenska

V posledních měsících sledujeme na Slovensku stále více kroků, které míří proti LGBT komunitě. Vláda premiéra Roberta Fica dává jasně najevo, že nechce uznávat stejnopohlavní svazky uzavřené v zahraničí a že hodlá dále posilovat legislativu založenou na velmi konzervativním pojetí rodiny a společnosti.

Za svou osobu musím říct zcela otevřeně: považuji tento směr za nebezpečný, škodlivý a hluboce nespravedlivý.

Nejde totiž o žádný abstraktní politický spor. Nejde o ideologickou debatu mezi pravicí a levicí. Jde o skutečné lidi. O občany Slovenské republiky, kteří pracují, studují, platí daně, budují firmy, starají se o své blízké a chtějí žít důstojný život ve své vlastní zemi.

Přesto jim stát stále častěji vysílá vzkaz, že nejsou vítáni.

Jak jinak si vyložit situaci, kdy vláda řeší, jak zabránit uznání svazků uzavřených legálně v jiných evropských zemích? Jak jinak chápat snahu vytvářet další a další právní překážky pro lidi pouze kvůli tomu, koho milují?

Stát má chránit občany. Nemá hledat nové způsoby, jak některým z nich komplikovat život.

Mám pocit, že současná slovenská vláda vede kulturní válku proti skupině lidí, která nepředstavuje žádnou hrozbu pro společnost. Místo řešení ekonomiky, zdravotnictví, školství nebo životní úrovně se energie věnuje tomu, jak omezovat práva menšiny.

A právě to považuji za naprosto absurdní.

O víkendu jsem navštívil Bratislavu. Město, které jsem měl vždy rád a které jsem v minulosti vnímal jako moderní evropskou metropoli. Tentokrát jsem ale odjížděl s velmi rozporuplnými pocity.

V některých částech města jsem viděl zanedbané a dlouhodobě neopravované budovy, šedivé fasády a prostředí, které na mě působilo unaveně a bez energie. Samozřejmě jde o můj osobní dojem z krátké návštěvy, nikoli o objektivní hodnocení celé Bratislavy. Přesto jsem se nemohl ubránit pocitu, jako bych se na některých místech vrátil o několik desetiletí zpátky.

Ještě více mě překvapila atmosféra v některých nákupních centrech. Zatímco v českých městech bývají o víkendech restaurace a food courty plné lidí, často s dlouhými frontami a nedostatkem volných míst, v Bratislavě jsem na některých místech viděl jen desítky návštěvníků a prázdné stoly.

A právě tehdy jsem si položil otázku: Proč se politická reprezentace soustředí na boj proti LGBT lidem, když země čelí mnoha jiným výzvám?

Protože skutečně prosperující stát se pozná podle toho, že přitahuje talentované lidi a vytváří prostředí, ve kterém chtějí zůstávat. Ne podle toho, že některým občanům vysvětluje, proč si nezaslouží stejná práva jako ostatní.

Nejvíce mě děsí dopad na mladou generaci.

Představme si mladého člověka, který vyrůstá na Slovensku a zjišťuje, že je gay nebo lesba. Sleduje výroky politiků, čte nové zákony a postupně získává pocit, že jeho vlastní stát ho nevnímá jako rovnocenného občana.

Jakou motivaci bude mít zůstat?

Jakou budoucnost bude na Slovensku vidět?

Kolik mladých lidí si řekne, že jednodušší bude odejít do Prahy, Vídně, Berlína nebo Amsterdamu než neustále poslouchat, že jejich vztahy nejsou dostatečně hodnotné, aby je stát uznal?

To není hypotetická otázka. To je reálné riziko.

Když země vytváří atmosféru odmítání a vylučování, nejčastěji odcházejí právě mladí, vzdělaní a ambiciózní lidé. Lékaři, IT specialisté, vědci, podnikatelé, studenti. Lidé, kteří mají energii budovat budoucnost.

A pokud budou odcházet právě oni, největší škodu neutrpí LGBT komunita. Ta si často najde možnost žít svobodně jinde.

Největší škodu utrpí samotné Slovensko.

Proto odmítám politiku, která staví jedny občany proti druhým. Odmítám představu, že úkolem státu je určovat, které vztahy jsou hodné respektu a které ne. A odmítám směr, který podle mého názoru Slovensko vzdaluje od otevřené a moderní Evropy.

Silná země se nepozná podle toho, kolik zákazů dokáže přijmout.

Silná země se pozná podle toho, jak dokáže chránit svobodu a důstojnost všech svých občanů.

A právě v tom dnes podle mého názoru Slovensko nebezpečně selhává.